Ztracené.

Vyvolává moje pravé já, bez něj se cítím jako bestie bezcitná. 

Ta prokletá rostlina zelená. 

Rozpolcená. 

Občas pocit jako by tu byly dvě. 

Je lehké podlehnout tomu, co se mnou děláš. 

Nebýt tak konfliktní. 

Cizí člověk bude vždy představovat nebezpečí.

Držíš moje emoce pod kontrolou. 

Připadám si jako hráč. 

Ukazuješ mi to, čím jsem bývala.

Dokázala se uvolnit, svoje myšlenky opustit. 

Mám pocit, že konec všeho teprve začíná. 

Připadám si jako prokletá. 

V hlavě opakuje se mi jediná smutná vzpomínka. 

Kdy nemůžu sama sebe neobviňovat.. 

Vím že to co točí se mi v hlavě, by si nepřála. 

Věděla jsem že je něco špatně, když den předtím na tvoje číslo volala.

Ale ona mně ubezpečila..

Den poté, jakoby nastal konec světa. 

Jak dlouho tohle budu nosit v sobě?.. 

Přijde mi, že celý svět se rozpadá.

A i tak se tu snažím přežívat.

Je lehčí se zabývat problémy ostatních,

než se vracet k těm svým. 

Útěk do jiného místa. 

Spousta nebezpečných emocí. 

I když nevím kdo doopravdy jsi, 

přinášíš mi naději.

I když máme pocit že jsme Černobílí, 

vždy se najde někdo, kdo ti život vybarví.

Přináší sebou strachy i obavy. 

Ty vidiny jsou útěkem.

Tělem prohání se velký třesk.

Neskryješ to úsměvem.

Není zde místo pro zničené sny.

Co když propadneme z chemie?

Uvězněni v kruhu, nekonečné dny. 

Cítím jak mi světem hýbe, 

prozatím, je to čistá fantazie. 

Jak pohled do očí, leccos změnit může. 

Utíkáme před dávno ztracenou emocí. 

To co hledáme, není obyčejná růže.

Provázíš mě každou temnou nocí.

Sama sebe musím se ptát, 

zda tohle není další ďáblův plán. 

Nezachrání tě žádný železný plát,

může přijít pohled na krví prolitou pláň.

Někdy je lehčí položit symbol kapitulace, 

ze srdce stává se všemocná zbraň. 

Snad jsou správné hvězdné konstelace, 

noční les, zahalen mlhou, skrývá bílou laň.

Nechci stát se zničeným snem, přetrvává v hlavě, nocí i dnem. Bylo tohle snad nevyhnutelné? Narodila se rodině “prokleté”. Je to tanec s ohněm.