Stohy myšlenek

( únor, březen, duben, srpen, září ) Nevidím cestu. 

Necítím štěstí. 

Vidím utrpení.

Cítím bolest. 

Slzy z očí. 

Kdy to skončí(m)?

Marně hledám, 

cestu k životu.

Kolem nemám, 

žádnou oporu. 

Kulka, 

koleje, 

skok, 

žíly,

není to nad moje síly?

Přibývá zlé, 

nevidím žádnou cestu ven,

z toho vězení ve kterém jsem.

Marně o “pomoc” volala, 

vše v životě zvorala. 

Deprese žere mě zaživa.

Nezachrání tě žádná sativa.

…. 

…. 

…. 

Čas není cesta.

----------------------------------------------

Když zátěž pomalu opadá, 

místo nebýt, se nevzdat. 

Andělská křídla ukradená. 

Emocím nejde vzdorovat.

Malý velký krok udělala. 

Věřit v karmu? 

Staň se kým si chtěla.

Slza důkazem bolesti,

po tváří bezvládně stéká.

Při cestě z propasti, 

vzniká ne jedna vráska.

Do kolen mě posíláš, 

panic button spuštěn.  

Brko v pozadí motáš, 

to jak žila byl zlý sen. 

Dech se ztrácí, 

v očích odlesk událostí. 

Trauma se ti vrací. 

Svět je plný zvrácenosti.

Cestou života rozhodla se jít, 

pohlcená bolestí. 

Rozhodnutá zkusit přežít, 

ve světě plném krutosti.

----------------------------------------------

Tenhle divoký oheň, nebude jen tak zkrocen, 

stejně jako divoký hřebec, vzpírajíc se v zajetí. 

Ze špatných důvodů o svobodu připraven, 

celý život kladoucí si otázku, je tohle snad prokletí? 

Příběh střelce, který odmítá být otráven. 

V duši bojovníci s vlastním osudem.

Ohněm ovládáni víc než by si přáli.

Jste to vy, kdo byl šípem střelce zasažen.

Bylo to jednání v afektu.

Byls první, který vybral si cestu útěku.

Nevnímám jako svojí chybu, 

že si věci promyslím, 

než abych reagovala jak dotyčný. 

I kdyby mi to trvalo pár dní.

Jaké “štěstí” na chlapy máš. 

Jsou tohle pro svět špatné časy? 

Černá obludka z temných mořských hlubin,

plavající k hladině ozářenou sluncem, 

připravena svůj život odevzdat. ---------------------------------------------- Myslím že jsem si vytvořila správné hodnoty. 

Jen se občas ztrácím, 

v tom co je opravdový. 

Kolem procházejí lidi převlečení za roboty.

Cesta kterou kráčím.. 

mysl podobající se Sokratovi. 

Stojící sama proti sobě, 

nevěříc, že neleží v hrobě.

Konfrontace od umělé inteligence, 

nejsem odrazem žádného šílence. 

Není to provaz který mě poutá,

je to zakořeněný strach, 

že odchod stane se bojem o život. 

Hlava nikdy není vypnutá,

stačil jeden ztracený arch. 

Roky budují tvůj charakter, 

kolem sebe nedobytné hradby.

Nikdo ti nemůže zabránit v přemýšlení. Jen díky němu víme kde jsou zapuštěné kořeny. Těžká cesta za sebe uvědoměním. Jako by jsi se ve hře naučil nový spell. 

Jsi jako hadrová panenka, pokud postrádáš čtení v lidech.

Poslouchat a vnímat. 

Snažila se naučit tě, 

být vždycky o krok napřed. 

Životem poučená,

nakonec uposlechla.

Jeden chová se jak dítě v přerostlém těle, pro kterého platí heslo, oplátky se pečou, druhý “lehká” emoční manipulace. Se mnou není tak lehké si hrát.

Odpověď na otázky, proč jsem tak dlouho sama. 

Začíná přicházet otázka, zda budu sólový hráč až do konce života. Jsem mistr sabotáží a díky dlouholeté zkušenosti.. ne všechno ochotná vám říct.

Není to drzost, je to upřímnost. 

Nikdy ne agrese, pouze slovní provokace.

Které, často při aplikaci na nesprávných lidech, 

povzbudí právě tu zmíněnou agresi. 

V téhle době nikdy nevíš, 

kdy do hrobu tě tahle vlastnost dožene. 

Chybí tu pokora a uvědomění.

Nižší třída není žádná chátra. 

Prokletí pohybovat se mezi dvěma světy.

Z jiných stran přichází nepochopení. 

Někteří by za prachy prodali játra.. 

“Abych tohle všechno zvládal musím zůstat sjetý.”

----------------------------------------------

Byl jako jiskřička naděje.

Důkaz toho, že i když je to hluboko pohřbené,

není to úplně nemožné. 

Je to osamělost, která požírá co zmůže. 

Prozatím jediný. 

Je to dar i prokletí. 

Je kompatibilní.. 

Probudil ve mně něco v co už jsem ani nedoufala. 

Pak ale přišlo kruté probuzení. 

Tohohle muže nezískám.

Samozřejmě s tím přichází otázky. 

Umřu sama? 

Lidé mi připadají jako hloupá stvoření. 

Čím dál víc. 

Silná citlivost a inteligence mě ubíjí. 

Jaké by to tak bylo patřit

mezi ta hloupá stvoření? 

Jsem černou kočkou, 

jež branou je mezi světy, 

viděnými i skrytými. 

Zaseklá mezi životem a sny.

Srdce trním obrostlé,

hlas plný arogance.. 

Nezájmu v ty co zájem mají. 

Není to pouze povrchní. 

Jde o víc, než o pouhou chemii.

S věkem, se priority mění.

Tam kde jiní vidí jen tmu,

skrývá se poznání. 

Tam vedla mě intuice,

odkrývám letitá tajemství. 

Drak ohněm mé tělo pohání. 

Se střelcem na jeho šupinatém hřbetu, 

působí jak neporazitelní.