NPC

Kdy budu už konečně připravena opustit svoje tělo a mysl.. Stát se ničím, či jinou formou života. Je to nechuť v život, je to nechuť v lidi, je to jed, který mi proudí v žilách.

Přemýšlím, zda mě tyhle myšlenky někdy opustí.

Myšlenky na to, jak osvobozující by bylo prohnat si kulku hlavou. Všechno by skončilo.

Jako by jsi byl jen postavička ve hře. Vlastně nemůžeš nic, dokud ti hráč nedá povel co máš udělat.

Uvězněná ve své hlavě.

Jediné co bych si přála je vysvobození.

Každý večer usínat s modlou, ať se ráno už neprobudím.

Konec těch myšlenek.

Konec.

Prosím.

Je to vyčerpávající.

Netuším proč vlastně dál žít.

Mám pocit že síla, která ve mně byla, už není taková jako dřív.

V slzách.

Bych se nejraději utopila.

Koukám na tebe, babi, a říkám si, jaké máš vlastně štěstí.

Nic tě nebolí, už neřešíš jak vypadáš, jestli si tlustá nebo moc hubená, bezzubá nebo až moc zubatá, postava jako hruška nebo jablko, věšáky nebo pevný. Neřešíš jestli se budeš někomu líbit…

Nic ti nehrozí, máš svůj klid.

Jsi v bezpečí.

Zůstaneš jen v srdcích lidí kteří tě milovali.

Jako jsi ty v tom mém.

.

.

Koukám na sebe v zrcadle. Jeden den, se cítím být hezká, mám chuť do života, ale pak přijdou dny, ne jeden den, kdy mě pohled na sebe sama ničí a chci se nechat “zničit”.

.

.

Sedím na židli, mlčky. Nevnímám okolí. Prohlížím si svoje zápěstí a opět se dostávám na negativní frekvenci. Cítím jak. mi buší srdce.

.

.

Spát, protože ve snech se cítíš lépe než na zemi…