Místo času

Temné noci přikryté mlhou, stejně jako tajemství, 

která nosíme hluboko v sobě.

Blízko, ale zároveň tak daleko. 

Silná, ale zároveň tak křehká. 

Říká se, že čas, všechny rány zahojí.

Ale u těch hlubších, nestačí pouze tikot hodin. 

Uteklo spousta dní, rány se prohlubují.

Lepší zdraví napomoct, než klesat do hlubin. 

Od té doby není lehké se sebou žít. 

Přiznat si, že je to něco, co čas už nespraví. 

Kdy z přikládání stal se neuhasitelný plamen, 

hřející, tajemství skrývající, lidská černá díra. 

Toužím aby dál, 

mi neprotékal,

mezi prsty čas. 

Často nepochopení,

zapnutý mód přežití. 

V kruhu PTSD uvěznění,

toužící zbavit se prokletí.

Prosím, už neptej se mě proč,

stačí jeden špatný dotek. 

V ten moment začne od počátku, 

nekonečný kolotoč. 

Když říkají, ať se nevracíš.. 

Pak oni samotní s napnutím, 

čekají na tvůj návrat. 

Společnost. 

…do minulosti.. 

oni tě následně donutí,

své tajnosti poodhalit. 

Ne vše na světě musí dávat smysl,

povídky a báje vždy skrývaly pravdy. 

Snažím se. 

Nenechávat kazit si vibe.

Nedávat temné věci do hlavy.. 

Jsem svůj osobní guide, 

už nechci žádné špatné stavy. 

To co následuje, 

nesmí mě pohltit.. 

Mám veškeré nástroje,

samu sebe zkrotit. 

Pod tíhou toho všeho, 

nenechat se stáhnout ke dnu. 

Už nikdy víc nezůstávat,

v místech kde potápíš veškeré svoje sny.

Přichází chvilkový zkrat,

není tu nikdo.., kdo říkal by ti honey?

V tichu myšlenky nezahálí,

nikdy nebudeš jediný. Jak rána, která zabolí, lékem jest list zelený. Tohle není žádná fikce, Uvězněn ve svém vlastním těle? Vesmírem putuje obří věznice, pod sebou, drtící nekonečné míle. Čekám na konec, zrozen na jiné planetě. Říkáš si že vůbec? Vítej v mém “novém” světě.