Zbytky..

Odkladné se stalo neodkladným. Jak se mohla dostat do takových problémů? Proč s tím něco neudělala dřív? A kdo vlastně určuje kdy je ten pravý čas řešit svoje problémy? Pro někoho jiného, zdál by se způsob řešení problému hned, jak k němu dojde, docela na místě. Ale někdo potřebuje více času.. Nosí si v sobě takovou zátěž, už tak dlouho.. Když nedůvěřujete vlastnímu dítěti, co z něj pak může vyrůst? Tolik odpovědí a tolik různých názorů na jednu jedinou otázku.. Dlouho, moc dlouho doufala, že to co se děje v jejím životě zvládne sama a už dlouho si uvědomuje, že už to sama vlastně nezvládá, ale odmítá si to přiznat, tak prostě jen čekala a doufala, ale… nemůže přece čekat do konce, protože její temná mysl, by jí mohla zavést do temných končin. Když jí sleduju, zdá se mi být její život místy opravdu smutný, ale věř mi, najdou se u ní i světlé dny, kdy stále vidí nějaké světlo v jejím životě. Ale co mě trápí, je to že nedokáže poslední dobou sama se sebou žít, občas, jako by se snažila užrat k smrti. Doslova. Neovladatelné záchvaty žravosti, potom jako následek neovladatelného přejídání může následovat převržení žaludku. Asi by jí bylo v celku nepříjemné o tomto psát, a tak to vlastně dělám já a zase, kdo jiný než já.. Přijde mi, že její stav se zhoršil a nejhorší je, ona se nemůže dopátrat příčiny tohoto problému. Je to věc, která dokáže opravdu negativně ovlivnit způsob jejího života. A její uvědomění v tomto.. bylo opravdu dlouhé, ale posledních několik týdnů si uvědomuje, jaký problém to vlastně je, a že už je to věc, nad kterou nemá absolutně žádnou kontrolu. Pak následuje něco jako, 4 dny dlouhého - zkusit do sebe aspoň něco nacpat jednou denně a doufat, že do sebe vůbec něco dostane. A tohle jsou vlastně skoro celé její 2 roky v kostce. Určitě se našel i světlý měsíc, kdy se její návyk trošku změnil, ale vždy se to vrátilo do stejné linky, někdy bohužel v horší formě. Jsou tu faktory, které jí v tomto určitě nepomohly, ale nebude se za ně schovávat, protože přece není ta černá ovce rodiny, jak jí její matka velmi ráda připomíná. Hlavně když požije kapky lahodného moku.. A je to něco, co jí je vlastně předhazováno asi většinu jejího života, zeptal se jí někdo během dospívání, co chce opravdu dělat, co ona doopravdy chce? Většinou vlastně brala jen to co zbylo, tak jak by mohla vědět co chce a vlastně si díky tomuto textu teď uvědomuje, jak se věci doopravdy mají. Brala si vždy jen to co na ní zbylo, no řekni, není smutné, uvažovat takhle celý život? Jak sladké je si tyto věty po sobě číst… Každé problémy je třeba řešit, některé problémy odkládáme, protože z nich máme větší strach. Proto se většinou ty nejzávažnější problémy začnou řešit až ve chvíli, kdy se odkladné, stává neodkladným.. Když už vás mohou vaše problémy dohnat až k samotné smrti..