Moc slov

Víra, která drží nás při životě,

víra, která postupně opouští tě.

Věci které nedokážu vysvětlit,

Věci, které ona, stihla mi nastínit.

Nejsou to kapky deště,

které budí tě ze snu.

Chceš se vyhnout ztrátě,

vyhnout se ostrému trnu.

Ta, která nikdy nebude na prvním místě,

snažila se dokázat, že tam být může.

Jsem snad zboží, které je po záruční lhůtě?

Stala se vázou, v níž sedí usušená růže.

Podvědomí, co dokáže napáchat škody.

Proč jsem právě na téhle cestě?

Další otázky vnáší do mé hlavy prudké jedy.

Proč ocitla se na tomhle prapodivném světě?

Na některé otázky, odpověď nehledejte.

V uších znějící andělské symfonie.

Ne vždy máš jistotu, že to co zasadíš vykvete.

Tenhle svět je pln nepochopené magie.

Kdo jsme aby jsme soudili jiné?

Víš ty snad, kdo a v čem vlastně žije?

Pomluvy, jsou v dnešním světě vítané..

To co žilami proudí, není krev, nýbrž jed zmije.

Postavena do nepříjemné pozice,

nepouštěj se do předem prohraného boje.

Hrdlice snažící dostat se ze zlaté klece,

nevyhneš se pohledu plného beznaděje.

Pohled do těch očí přináší obavy,

strachy a další zbytečné otázky.

Slova s námi dokáží udělat divy..

Dokážou něco ukrást, stejně tak, jako straky.

Nacházíme v nich porozumění,

pocit, že v tom nejsme sami,

slova která v nás ledacos změní,

dokážou však zanechat i hluboké šrámy.

Je to samota, která vnáší věci do hlavy,

ta, co přináší úzkostlivé stavy.