Právo

Bolí to, vidět jak se v tvých očích množí slzy. Nejsem bezcitná. A u člověka jako je ona, to bolí dvakrát tolik.

Jak vypadá stáří? Samota porazila jinak velmi silného člověka. Strach. Hnusný život. Není to tak že by nešlo nic, je těžké se loučit s místem ke kterému máte vazbu. Město kde jste vyrůstali a byli po celý svůj život.

Všichni řeší banality, píčoviny.

Nevíme vůbec nic o životě, jsi jak ovečka v chovném stádu, už od mala nám tlouknou do hlavy věci, které se životem nemají nic společného. Zvracím.

Odmítám žít v tomhle systému, odmítám být součástí tohoto systému. Neprolévej slzy když zjistíš že si jdu sednout do chladu, ani tehdy když zjistíš, že už se moje oči nikdy víc neotevřou. Zombie se ze mě nestane, ale není to škoda?

Když dochází nám čas, uvědomíme si, že toto místo, kde jsme žili a vyrůstali, už nikdy neuvidíme, nikdy. Nemáme tušení kam nás smrt zavede.

Je jako náš stín, celý život ho máme v patách a není možné se mu vyhnout. Jak moc ale musí bolet, když zůstaneš jediný z pokrevní linie?

Kdyby to bylo na mě, nenechám jí tam..

Není to přítěž, je to rodina.

Není to povinnost.

Bolí mě slyšet, když si tak říkáš.

Bolí mě vidět slzy v tvých očích když se loučím.

Prokletí střelce.

Emoce.

Jednou se to otočí a já přestanu být tím koho znáš.

Jsme svobodní, jen tak na oko.

Nemáš právo.