peepo

Je to boj, pokaždé s nejasným výsledkem.. V drtivé většině ona prohrává, a jaká že je útěcha za prohru?

Neví proč na tomto světě chodí, má snad pocit, že všem stále jenom škodí?

Když daří se, místo gratulace dostane bídu a hned na to, začnou "lidé" vyhrabávat špínu.

Je to přeci Česká povaha, úspěch se zde nepromíjí.

Ona nemá tajemství?

Ale jistě že má, každý má svá tajemství.

Některá jsou taková, že se za ně člověk stydí a některá taková, která má strach řešit.

Tohle roční období mi přináší spoustu vzpomínek. Začátek něčeho nového, zamilovanosti. Které trvalo opravdu dlouho a dodnes přemýšlím, jestli jsem s tím vůbec smířená. Nebo jen nejsem smířená s tím, že nemůžu narazit na něco podobného?

Vím že to se mnou není procházka letní zahradou. Neříkám věci napřímo, neřeknu, omlouvám se, vyjádřím to jiným způsobem. Často používám sarkasmus a hodně lidí má problém ho kolikrát rozeznat. I pár mých kamarádů...

A nechodí to tak jen s omluvou, ale prakticky se vším.

Tímhle neříkám..

Že je ve mně chyba.

Jsem prostě taková.

Nehodlám se měnit. Stálo hodně sil stát se člověkem jakým jsem dnes. Kappa?

Růžové brýle se v mojí velikosti nevyrábí, nedokážu přehlížet.

Nepotřebuju dalšího člověka, který zas potopí mě ke dnu.

Neberu to jako chyby.

Ani tím neříkám že jsem dokonalá.

Protože moje ego?

Nemám to slovo ráda, jento věc kterou nedokážu pochopit, u sebe sama. Přijde mi to jako věc kterou postrádám. Pak mi přijde vtipné, když si někdo myslí že nalomil moje ego tím, že se se mnou "rozešel". Při tom jsme spolu ani nebyli. Dva týdny bylo jen sbírání odvahy to ukončit z mojí strany, a moc se mi ulevilo, když to ten člověk udělal za mě. Nechtěla jsem být za tu špatnou, ale stejně jí ve výsledku jsem. "Jste všechny stejné".

Je pravda, že se dokážu hodně rychle oprostit od člověka, se kterým jsem se spíš cítila ve stresu, než abych byla zamilovaná. Přiznávám, je to občas chladné, ale je způsob obrany. Věc kterou je těžké pro mě ovládnout, díky minulosti. Necítím se ublížená, je mi to fuk, poslední měsíc jsem si uvědomila, že by mi bylo i jedno, kdyby mě podvedl a to vedlo k dalšímu objevu, že ten člověk je mi už lhostejný. Není to bezdůvodně, ale nechci to rozebírat.

Chci ale říct, že tam byly i hezké momenty.

Vyznat se v mojí osobě není snadné.

Čím starší, tím mi to přijde složitější, protože přicházejí situace, které mi nakládají další kus ocele.