PARAZIT

Rozhodla jsem se neřešit to.

Není potřeba držet si v životě zbytečné lidi a už vůbec ne ty, kteří ti za zády plivou špínu na záda.

Zklamání v lidech, kteří nám nově přichází do života, se asi nevyhneme. Nebo je tak jenom u mě?

Nechávám se pouze pro lidi kteří si to zaslouží.

To jsou ti lidé, za které jsi schopnej položit ruku do ohně..

Jedinečný tvorové, na které v dnešní době jen tak těžko narazíš a je potřeba si jich vážit. A uvědomuju si to pokaždé, co se mi do života přivkradou falešní lidé.

Pomáhají mi pochopit situaci a držet se občas pod kontrolou. Vtipné je, že si ani neuvědomují jak moc velký na mě mají vliv.

Je důležité si opatrovat co v životě máme.

První věc je si to uvědomit.

Což u mě asi problém není.

Řekla bych že jsem velmi uvědomělá, obzvlášť ohledně nich.

Jsou moje rodina.

Už kolikrát bych asi udělala věci, které nejsou asi přímo v souladu s kodexem kterej mám, ale když mi někdo uvaří krev v žilách, tak jsem občas nekontrolovaná bomba.

Je pravda že po tom co mě zradila ta zrůda, jsem chtěla začít dělat ošklivé věci. Udělat jí že života nepříjemné místo.

To co udržuje nevydrží totiž příliš dlouho.

Takže jo, občas jsem trošku impulzivní.

Občas mám problém kontrolovat svoje emoce.

Držet ty negativní na uzdě.

Sice neumím číst v lidech, ale oni mi pomáhají otevřít oči.

Kolikrát už mi v očích zajiskřila radost, když jsem si s nimi povídala, hrála nějakou hru, viděla se s nimi. Slzám se v mém případě taky nešlo vyhnout, jelikož přišlo pár těžkých chvil.. Někdy šlo o pomoc člověku, na kterém vám opravdu záleží, jindy s vámi ten falešný kamarád probírá vážné téma, rakovinu, kterou údajně trpí a za týden asi 5x umíral, ale v pohodě si streamuje RP při tom co píše takové zprávy na dis. Jo, vypadal vskutku na umření na té webkameře.

Ta lež se vrátí a pak už tě nikdo litovat nebude, protože ty jsi ten, co ze sebe dělá špatného člověka.

Nebudu si v životě držet někoho, kdo ze mě vysává energii a nedává mi žádnou nazpátek.

Někoho, kdo využívá mojí dobroty ve svůj prospěch.

Člověka, který se mě snaží ovlivnit na základě emocí.

Šlo by psát donekonečna.

Co jsem ale ještě chtěla, a možná jsem už i zmiňovala, teď úplně nevím. Kolikrát se bojím, abych se neopakovala.

Jako malé dítě hodně věcí nechápete, ale v dospělosti si moc dobře uvědomíme, jak hluboko je to zakořeněné.

Řekněme že od nějakého 10. roku mého života žiju spolu se stresem.

Autorem mého stresu byl v dětství můj nevlastní otec, kterého jsme spolu s mým bratrem v lásce neměli. A proč tomu tak bylo?

Moje máma vždycky říkala.. A to si pamatuju už od dětství, kdy mu to neustále opakovala, když nás pokaždé buzeroval s bratrem za to, jak špatně jsme odvedli zadanou práci..

Pochvala je výchova.

Tohle musím dát za pravdu.

Jelikož náš nevlastní otec, jezdil mezinárodní dopravu, byl doma na víkend, a někdy jen jeden víkend za dva týdny. Ale když se vracel z cesty, místo toho aby jsme s bratrem sdíleli nadšení, že uvidíme "tátu", jsme se psychicky připravovali na víkendové muka.

Samozřejmě můj stres se s věkem násobil, přišla puberta a moje máma se s nevlastním otcem rozvedla.

No, spousta stresu se navalila díky středním školám, ale dalším autorem mého stresu se stal novej amant mojí mámy.

No, značně tento příběh zkrátím, i když věřím, že by tady někdo ocenil detailnější analýzu.

Já chápu, že ani tehdy v roli samoživitelky to nebylo snadné. Ale přestat se v důležitém věku zajímat o svoje děti a naivně si myslet, že už se o sebe dokážou postarat 100% sami?

Důvěra mezi mnou a jí, je dovolím si říci, nulová.

Ale opět si dovolím říci, že toto není tak úplně moje vina. Jsem mistr ve lhaní? Ano jsem.

Protože jsi mě milá maminko učila lhát už od mala, protože když byla vyřčena pravda, tak se mi místo pomoci dostalo výsměchu. "Nevymýšlej si Maruško.."

Bylo asi tak 6 let, když se mnou můj nevlastní otec něco řešil, jistě to muselo být něco světového, protože jinak si nedokážu vysvětlit, proč ho natolik vytočilo, že se malé dítě uprostřed rozhovoru otočí a jde do svého pokoje si hrát.

Nejradši bych vám tady nechala okénko s anketou, aby jste mohli zaškrtnout správnou odpověď, ale bohužel, tady se milionářem nestaneš.

Takže dostanete odpověď hned.

Můj nevlastní otec se za mnou rozběhl jak králíček Duracell, čapl pod krkem a jemně mě přivedl nad zem a při tom škrtil..

Reakci mojí maminky už jste četli.

Myslím že tohle byl ten moment, kdy se to zlomilo, protože mi tohle zůstalo zakořeněné v paměti dodnes. Dodnes si pamatuju jak zněl jeho hlas a jaký vztek byl v jeho očích.

Jdeme o několik let dál. cca 14+

Můj život byl v té době jedna velká pohroma a bohužel, s mojí mámou, opět, bohužel, už od jistého útlého věku, nemám příliš dobrý vztah, ajo, ty demente, to jsem si četl už před chvilkou.. Já vím, ale tyhle myšlenky dopisuju i do "meziřádků", tak se ti to může zdát trošku chaotické.

Měla jsem svojí první velkou lásku, ale moje první velká láska, bylo jedno velké au. Byla jsem škrcená tím způsobem, že jsem měla zakleknuté ruce, skončil, následně dalo by se říct, znásilněna. Bylo mi fyzicky i psychicky dost ubližováno. Udělal mi výstup v místě, kde jsme bydleli spolu s bratrem, mezitím co se máma někde tamhle v prdelákově vymrdávala..

Byla jsem doma sama.

Měla jsem strach a neměla jsem nikoho.

Bušil na ty dveře z polystyrenu tak silně, až jsem měla pocit že se každou chvilku zboří, jak domeček z karet, jen jsem stála vší silou na druhé straně a vší silou se zapírala.. Ale to, jaké rány se odrážely do mých zad, mi moc na statečnosti nepřidávaly.

Dělo se toho mnohem více, ale snažím se dost věcí zkrátit.

(Prosím bez toho jaká jsem chudinka.)

Stres a strach mě provázel celým životem a bylo tomu tak i do teď.

Ať chci nebo nechci, tyhle dvě svině jsou doteď součástí mého života. A dávají mi zabrat každý den. Kdy se sice dokážeš radovat z nějakých věcí, ale u mě nastává vždy ten bod zlomu, kdy se tohle dokáže velmi lehce otočit a v hlavě mám obrazy toho, co se může stát, ale ani vlastně nemusí, nebo se to nestane nikdy.

Přijde ti teď všechno v pohodě? A na jak dlouho to bude?

Je všechno v pořádku? Myslíš že jsi na to připravená?

Je to moc velký tlak. Je v pořádku že se takhle cítím? Má to smysl když se může stát tohle? Neříkej to, raníš city.

Neříkej ne, ten člověk bude zklamanej. Nemají tě rádi!

Snažíš se být.

Moje hlava mi promítá až moc živé představy o tom, co by se mohlo stát a na základě toho, jsem více ve stresu z toho, jakou odpověď člověku dám.

Můj problém byl a myslím že nadále bude, upřednostňování ostatních lidí.

Emoce ostatních lidí.

Empatie.

Někdy jsou ale pocity pouze hra a záleží jestli poznáš, zda jsou pravé a nebo falešné.

S mým životem se to má teď tak.

I když jsem se zbavila starého strachu, furt tu jsou balvany, které mi svojí tíhou drtí celé tělo.

Otázka zní. Když se pokusím svalit ten balvan, nenechám na sebe spadnout další?

Dokážu vůbec žít bez těch parazitů?