nobody.

Pohybujete se kolem,

bezcharakterní krysy. 

Chodíte mezi námi, 

tváříte se jako lidi. 

Jsou to jen představy,

dávám jim život, zato vnáší do mě strach.

Je to jako živý sen,

v dáli slyšet sirény, srdce bije na poplach. 

Noc zatemněná svitem z lamp. 

Svět není zřetelný,

jak se může zdát,

chlap není to,

co ti může sílu dát. 

Ztracena sama v sobě, 

sama sebe se musím ptát, 

proč to nemám vzdát?

Jsem ztracená ve tmě.

Temnota se usadila, 

vyrostla ze semen které zasel. 

Kde je její konec?

Snažím si udržet, 

čistou mysl,

tiše trpět, 

kde je smysl?

Bojovat s myšlenkou že nejsem k ničemu,

když je to věc, kterou ti do hlavy vštěpovali. 

Snažím se věřit že to světlo přijde..

Prosím tě, Bože, jestli tohle nevyjde…

Nebojím se o život svůj, 

mám ale strach, že potopím ten tvůj.

Strach sama ze sebe mám,

na rukou nevinnou krev. 

Žádná lítost, žádný žal, 

žádný pohřeb se nekonal. 

Však bez citů není, 

byl to emoční zkrat.

Každou chvíli mám pocit,

že ten život skončí, 

Ta bezmoc,

nemůžu ovládat svojí duši.

Kdy stala jsem se otrokem svých emocí?

Pod vlivem negativních emocí, 

všechen strach ustoupí. 

Žádný pud sebezáchovy,

i když je nepřítel větší.

Jsem černá ovce,

tak promiň mi ma mi,

že nejsem jako bílé lamy. 

Nezapadám do té smyčky, 

vše pro tebe byly zbytečné koníčky. 

Bez vize, bez budoucnosti,

co jen si o tobě pomyslí moji hosti? 

Budu radši černou hrdou ovcí,

než starat se o to, co si myslí hosti. 

To světlo nade mnou… 

Jednou se rozsvítí..