Kdo vlastně jsem?

Jsem Mia.

Celým jménem Marie Höschová.

A důvod toho co zde budu psát?

Jako malé dítě, jsem vyrůstala na vesnici, spolu se svým sourozencem, nevlastním otcem a matkou. Můj nevlastní otec mě kolem mých 6ti let přiškrtil za to, že jsem odešla uprostřed rozhovoru. Vše se to stalo v dětském pokoji, bez přítomnosti matky. Když jsem se jí ubrečená šla svěřit co se stalo, tak jsem si. měla přestat vymýšlet. To byl bod zlomu v důvěře mezi rodičem a dítětem.

Proč bych mámě měla říkat pravdu, když mi stejně neuvěří.

Smutné si pamatovat tento zážitek, ale pokračujeme dále. Život šel dál a náš nevlastní otec byl hrozbou jak pro mě, tak pro mého sourozence. Těšit se na to že táta přijede domů..? To u nás opravdu nehrozilo. Vždy když měl přijet, přišel strach a stres z toho, co jsme zase udělali špatně.

Věcné buzerace, pohlavky, hádky, ponižování jak ze mě nic nebude a že budu nicka ve fabrice, rovnat na pásu šroub číslo 462, jsi tlustá!

Moje máma se s nevlastním otcem rozvedla chvilku poté, co přiškrtil mého sourozence, to mi bylo tal 15 let. Doteď to mám živě před očima, stalo se to totiž přede mnou a důvod? Bylo JEDNO nesebrané hovno po našem psovi (jednou týdně jsme se střídali v “bobkové službě”). Sesbíral jinak vše, ale bohužel pes mezitím udělal asi jinou hromádku.

Tady na chvilku přeskočím na můj vztah, který jsem mezitím měla, bylo mi stále kolem 15ti let a měla jsem přítele, který mě jednou znásilnil a fyzicky napadal. Když jsem mu jednoho dne “nechtěla dát”, surově mě hodil do postele, zaklekl mi ruce nohama a začal mě silně škrtit, přestal až ve chvilce kdy už jsem přestávala skoro vnímat. A nejednou jsem od něj měla pěkná jelita na rukou.

Naše příběhová linka pokračuje..

Máma je po rozvodu a našla si nového šamstra, někde kousek od Lodína.

A tohle byla opravdu síla..

Vše to začalo večer, byla jsem u mámy a u něj na prázdninách.. Aby jste to pochopili, máma mě a mému sourozenci platila podnájem, ale většinu času jsme byli sami, bylo to v době, kdy jsme chodili na střední školu.. Ale abych časy měla přesně, musela bych při tomhle psaní číst zároveň i můj deník, kde je dost věcí poznamenaných.

Nicméně, pojďme se vrátit k naší lince.

Začalo to večer, máma si pozvala nějaké svoje známé na grilovačku.. Já šla spát dříve, jelikož jsem byla unavená. Vzbudila mě hádka, spala. jsem v obýváku na rozkládací sedačce. Slyšela jsem mámu a toho jejího šamstra, jak se opravdu hádají a máma se ho snaží krotit, aby mě nevzbudil, ale ona netuší, že jsem vzhůru a vše slyším.

Srdce mi buší jak o život..

“Vyřešíme to zítra” odvětila moje máma..

Nacož jsem slyšela. jak. mířila do vedlejšího pokoje vedle mne, kde byla ložnice, ale nebyly to jediné kroky co jsem zaznamenala.. Další kroky které jsem slyšela.. Mířily do kuchyně a v moment.. Kdy jsem slyšela jak se otevírá přihrádka a příbory jsem bleskově vyskočila z postele.

Přede mě se přiřítil silně opilý šamstr a za zády na mě máma křičela ať vypadnu.

Adrenalin mi projížděl celým tělem..

V ten moment jsem neměla strach o sebe.

Křik..

Nikomu se nic nestalo.

Ten večer se mámě podařilo toho kreténa uchlácholit a kolem 3 tí ráno jsme odjížděli pryč od něj, do podnájmu kde jsem byla s mým sourozencem, společně s mamou.

Kdo by čekal že se k němu vrátí a za pár let mi způsobí ještě větší trauma.

Teď je mi 20 let.

Moje máma mi volá, když jsem s přítelem v Obi, opět, je to velmi živá vzpomínka. Věděla jsem v tu dobu, že se a ním měla v plánu rozejít, ale nečekala jsem co přijde.

Je kolem 18 té hodiny a my jsme s přítelem vyrazili si nechat nařezat dřevo, aby si mohl udělat skříň na svoje vysněné akvárko. Mezitím co čekáme, mi zvoní telefon..

V něm slyším mámu, její hlas nebyl klidný a jasně mi dal. najevo, že něco není v pořádku..

“Maruško, můžete pro mě prosím přijet?”

Nezeptala jsem se ani co se děje a řekla, že hned pro ní jedeme.. Začala jsem být historická a brečela, protože už jsem moc dobře věděla, co je ten člověk zač. Přítel se mě snažil uklidnit a řekl ať zavolám znovu a zeptám se co se děje.

Zvedám telefon, vytáčím.

“Volaný účastník není dostupný, zkuste to. prosím později”.

A to byl ten moment, kdy jsem na popud přítele poprvé v životě volala policii.

Ta cesta byla nekonečná.

Při příjezdu, na místě stály dvě nebo tři policejní auta. Šamstr v želízkách za doprovodu dvou policistů.

Tenhle pohled..

Vidim svojí mámu, jakmile mě zaregistrovala, začala brečet a já spolu sní.. Na hlavě měla bouli velikosti broskve..

“Maruško.. děkuju..” říká mi s brekem..

“Kdybyste jste je nezavolali, tak. už nemám hlavu na krku” dodala.

Tohle nechcete slyšet od vlastní mámy..

Nechávám mámu v rukou sanitářů..

Stojím u brány kde drží tu bestii v želízkách.

“Maruško, ona si za to mohla sama” řekla bestie.

Nebudu vám lhát, mít v tu chvilku jakoukoliv zbraň, tak mu půjde přímo mezi oči.

Máma ho nenechala odvézt ani na záchytku, po tom všem.

Mámu jsem si potom nastěhovala k sobě do podnájmu, kde se mnou žila pár měsíců.. Ale řeknu Vám, že dlouho jsem. měla strach, aby jí nepřišel hledat. Měla jsem strach ve vlastním bytu.

Nechci úplně vše brát do detailů.

Ale pokračuju.

Hledala jsem práci, byla jsem domluvená s chlapem, že budeme jezdit po pobočkách, z nichž na jedné bych měla pracovat. Cestou zastaví na odlehlém místě , začne na mne sahat.. Jsem v místě kde mi nikdo nemůže pomoct. Byla jsem podruhé znásilněna.

Další.

Pracuju v elektu a rozhodla jsem se, že se chci naučit na skejtu. A jelikož kolikrát pracuju do 21. hodin, chodím po práci. Jakmile jsem měla denní lekci za sebou, tak. moje cesta vedla k Šibasu (rybník), kde jsem si zapálila brko.

Po pár minutách přijela dvě auta, která nezastavila přímo u mne, ale opodál. Přišli za mnou dva týpci, Ukrajinci. Nerozuměla jsem ani slovo..

V tu mě jeden chytne za ruku a nechce mě pustit.. Nechápavě na něj koukám.. Začal mě táhnout směrem k jejich autu a já měla co dělat, abych se mu vymanila.

Jakmile se mi to povedlo, utíkala jsem jako o život a on za mnou, po tom co jsem předběhla koleje, už to vzdal..

Další.

Jsem u kamaráda, který mi představil Honzu. Měla jsem volný den a sešla se s ním odpoledne. Seděla jsem na betonu (nákladové prostory) a on stál naproti mě a stačila jen sekunda k tomu, aby se rozběhlo peklo. Z ničeho nic se ke mně přiblížil, roznožil a pevně chytl abych nikam nemohla. Pokus o znásilnění. Podařilo se mi utéct.

Další.

Kontaktoval mě na amatérech týpek, o kterém jsem tak 2 roky neslyšela. Po delším psaní jsem k němu začala cítit sympatie a začali jsme se vídat.

Bylo to. období kdy jsem se strašně chtěla zamilovat.. A v tomhle případě, že tu byly hodně růžové brýle. Ze začátku se zdálo být vše v pořádku. Začalo to flirtováním s jinýma holkama přede mnou, ale vlastně mě vždy přesvědčil o tom, že nic špatného nedělá. Začal mě navádět k nelegálním činnostem, a i přes můj nesouhlas. Tlačil na mě tak dlouho, dokud jsem už neměla energii na to. ho odmítnout. Svoje špatné chování si obhajoval. Nutil mě chodit pravidelně na webku, kde jsem musela být 8 hodin a předstírat že píšu, mezitím co on oblboval chlapi na amatérech.

Veškeré peníze, které jsem měla mít, šly pouze jemu.

Měla jsem skoro zakázáno mít pauzu na jídlo, jít si zakouřit a skoro se jít i vyčůrat. Stala jsem se vězněm propuštěného trestance za finanční podvody. Byla jsem psychicky týraná a zesměšňovaná. Přinucena koupit pozemek na svoje jméno, protože jeho domácímu nechtěla daná osoba pozemek prodat. Byla jsem okradena i jeho domácím.

Nedokážu Vám popsat.. jak moc špatné to bylo.

Jakmile jsem s ním chtěla skončit, hystericky mi volal a vyhrožoval, co vše mi udělá.. A že v autě nemá jenom pepřák, ale i zbraň. Strach mě vedl a já.. už byla opravdu zoufalá. Neměla jsem komu o svojí situaci říct. Chtěla jsem to skončit..

Byl večer, kdy jsem se s ním zrovna pohádala. Venku sněžilo a já v tom všem, si spolkla 2 tablety Lyrica, které do mě nacpal.. seděla jsem venku na schodech, kde mě sníh štípal po tvářích.. A mě napadlo, co kdybych jen skočila pod jeden z těch desítky kamionů co tu projíždí? Všechno by skončilo a já bych byla svobodná.

Stála jsem těsně na kraji chodníku a koukala pod sebe..

V momentě byly moje oči roništěm slz.. Zacouvala jsem zpátky na schody a asi hodinu tam bezvládně seděla v slzách.

A pak nastal den, kdy to “skončilo”.

Já měla svůj byt v té době kdy se tohle vše dělo.. a u něj jsem trávila třeba 5 dní v týdnu a kolikrát byl problém mě pustit domů, protože věděl, že bez jeho buzerace mu nebudu vydělávat peníze. Jedná se o částku která je ve statisících, nebavíme se o žádné almužně. Byla jsem tak zoufalá.. A začala brečet u jeho domácího, který taky nebyl poctivý a slušný člověk. Ale jen díky němu, jsem stále naživu. Pohrozil mu aby mě nechal jít, ale nečekala jsem že mě okrade o 20 tisíc, aby mu něco takového vůbec řekl.

A i tak, jsem pokoj neměla. Z toho člověka jsem měla takový strach, že Vám ho budu těžko popisovat. Ale zkusím Vám to nastínit. Věděl kde bydlím..

Bydlela jsem místě, kde auta projížděla jen občas, protože to byl statek.. Ale každé projetí auta, opravdu každé, pro mě bylo stresující, půl roku jsem nonstop zamykala dveře a nemohla si dojít ani nakoupit. Protože když jsem se o to jednou pokusila.. Stála jsem v autobuse a měla strach ze všech lidí kolem sebe, moje tělo se neovladatelně třáslo a měla jsem co dělat, abych se psychicky nezhroutila.

….

A dostanu se ke dnešnímu dni.

Odjakživa jsem měla k jídlu špatný vztah.

Máma nám jako dětem, svačiny nedělala a obědy.. jsme skoro neměli s mým sourozencem..

A můj přístup k jídlu, byl celý život takový.

Nikdo nás nenaučil že snídaně je důležitá, že jídlo jako takové, je nejdůležitější. A to obzvlášť, když jsi ve vývinu.

Abych pravidelně jedla, začala jsem užívat THC, pomáhalo mi to jako nic jiného. Ale teď přišla chvilka, kdy ani tohle nepomáhá a já se dostala do stavu, kdy nejsem schopná do sebe nic dostat. Pokaždé když se chci najíst, spustí se mi, dejme tomu po dvou lžičkách, dávící reflex a jakmile to v tu chvilku nevyplivnu, tak jde celý obsah žaludku ven.

V sobotu jsem kontaktovala centrum, které se tímto zabývá a doporučili zkusit nutridrinky. Jelikož jsem je v minulosti zkoušela, svitla mi v očích trocha naděje.

A tak sedím doma, přede mnou Fresubin a začínám ho pomalu ucucávat. První u ucucnutí, zdá se být v klidu, ale přišlo druhé.. Moje jiskra naděje zmizela.. Natahovalo mě.

Dvě hodiny jsem bojovala s tím abych do sebe dostala malou dávku potřebných živin a při tom mě doprovázela zimnice. Celé tělo se mi klepalo a já nemohla přestat hystericky brečet. Co se to děje.. Proč se to děje?

Proč cítím takovej strašnej tlak na hrudi..

Byl to nával stresu, který jsem zažila naposled při psychickém týrání.

Moje tělo se brání tomu abych žila?.. Co to má znamenat? Proč.. , proč se sakra nemůžu normálně najíst?..

Nemám energii, nemám sílu.

Ale nechci to vzdát..

Můj problém začal nenápadně, jedla jsem méně a méně.. A teď jsem zase tady.

Hlava mi říká, sebevražda je řešení..

Ale já říkám, že to nechci vzdát..

A vím, když svůj problém řešit nebudu, tak přijde den, kdy se z tohohle : “nechci to vzdát” stane pravý opak.

A když jsem se svěřila..

“Za to může to, že si furt doma no, já s váma taky byla doma 15 let a měla jsem sociální fóbii..”

“Jenže já, nemám sociální fóbii.., chtěla jsem se ti jen svěřit.. “

A místo podpory, je všechno moje vina a zase si vymýšlím nesmysly.

Opravdu si myslíš, že bych si byla schopná tohle vše vymyslet?

Už chápeš důvod?

(Prosím omluvte chyby, bylo to napsáno na jeden zátah bez přestávky a bez Editu, doba psaní cca 2. a půl hodiny)